Do hlubin učňovy duše

     31. květen 2016. Čeká mě předávání posledních vysvědčení žákům oborů Číšník a Prodavač – třídě ČR 3. Je to trochu jiné než jindy. Budu jim předávat vysvědčení doma na naší malé farmě v Písečné. Sami si to vymysleli a domluvili tuto variantu i s panem ředitelem. „Co asi mají za lubem?“ vrtá mi hlavou. Vracím se zpátky ke třem rokům, které jsme společně strávili – já, třídní učitelka, a oni, žáci SOŠ a SOU Česká Lípa. Tři roky učitelského snažení, často pocit marnosti. Věčné: „Kde máš omluvenky? Proč jsi zase kouřil před školou? Kdo se chce vyučit, já nebo ty? Ulož ten mobil. ...“
I když vždycky tuším, že tam někde v nich je to, proč stále dělám tuto práci, přece někdy pochybuji. Je to možné, že je tady generace, která nechápe, že my učitelé to s nimi myslíme dobře a chceme jim v životě pomoci nastoupit zodpovědně a dospěle na cestu, kde už všechno budou mít v rukou jenom oni sami? Proč se mnou stále bojují?
A teď sedíme všichni v Písečné a čekáme na dvě opozdilé žačky. „Už jsou tady,“ s těmito slovy se všichni hrnou k vrátkům a já za nimi.  To, co následovalo, mi doslova vyrazilo dech. Co to ty dvě schovávají, proč se všichni usmívají jinak než dřív?
Pak přijdou a předají mi dárek, který mohou vymyslet jenom ti, kteří mě mají opravdu rádi. Malou živou ovečku. A k tomu dopis, ve kterém mi děkují za společné tři roky. V tu chvíli nemám slov.
Pak nás čeká ještě další společná cesta – jdeme pěšky zpátky do České Lípy. Maminka jedné žačky – další překvápko (vřelé díky, paní Dvořáková) - nás totiž všechny pozvala do své pizzerie - na co jiného než na pizzu. A tak jdeme a já se na všechny dívám taky trochu jinak než dřív. A najednou vidím to, co vidět potřebuju:  „Nebojte se, stále jsme tu my žáci, kteří mají dobrou duši, jenom to neumíme nějak dát najevo. Klopýtali jsme, ale kdo v životě nezakopl? I my Vás máme rádi, jenom občas kolem sebe kopeme. Proč? To často ani sami nevíme. Ale nebojte se o nás. Jsme fakt už dospělí a samostatní.“
Najednou už to nejsou jenom třeťáci, ale moji třeťáci. Díky nim se zase budu těšit do práce, která je opravdu čím dál těžší. Ale nakonec, kde jinde se vám  může stát, že nahlédnete až do hlubin lidské duše?
A proto: „Moje teď už bývalá třído,  ČR 3, slyšte mé   DÍKY  VÁM, že jste mě přesvědčili
o smyslu mé práce. Nezapomenu na Vás. Nakonec mi vás všechny ještě dlouho bude připomínat to milé zvířátko, které jste pojmenovali Čérka (jako ČR 3).“
Vlasta Skočovská